Reklama
 
Blog | Martin Kovan

Návštěvník

Kdo jsi, už nevíš. Mluvilo se o někom, kdo prošel před tebou, možná po tobě. Snažíš se vybavit si to a představit něco jiného, ale nic z toho není moc jasné.

Města přijíždějí a odjíždějí, nahodile pronikají tvým oknem, komplikovaná, okázalá, poddajná, se svým jedním tisícem a jednou věcí se pokoušejí o tvou pozornost. Vyhlídky jsou neomezené.

Každé ráno se za tebou potloukají stejné dívky. Přicházejí za tebou, chytnou se tvé ruky, jako kdybys je doprovázel na druhou stranu města, k moři, za život. Jsi průvodce bez mapy ukazující cestu. Dívky ti ji ukradly, dávno než jsi přijel. Od té doby ji hledáš. Tyhle dny jsi bez mapy a děláš věci po sluchu.

Někdo na tebe křičel z druhé strany ulice. Díval ses tím směrem, mohli volat tvoje jméno, to které jsi zapomněl. Slyšel jsi je něco křičet, ale nemohl jsi zachytit, co to bylo. Když se tam jdeš podívat, ať už to je kdokoliv, je pryč. Dokonce ozvěna tvého jména je pryč.  Toho jména, které mohlo volat tebe, ale nemuselo.

Reklama

Ten, kdo jsi, nejsi. Slyšel jsi to nesčetněkrát. Jsi ten, kdo nejsi. To jsi slyšel asi tak stejně často. Slovo „jsi“ naznačuje, něco si přej – postrádá substanci, může být neukončené, říká si o ukončující souhlásku, aby se za ním udělal určitý konec. JSI-V, JSI-T, JSI-X.

Vyprahlý, troska, archa, Rex. Vyprahlý, zničený král, sedící ve své arše. To je ten, kým budeš, do příště: i kdybys to měl jen hrát.

Naštěstí Ti někdo hlídá místo. Křeslo v divadle, skládací vynález v předních řadách. Režisérské křeslo, nic míň – budeš tam sedět a řídit život kolem. Jdeš si tam sednout, sledovat to divadlo a vznášet nenápadné návrhy. Snad tamhle opěru, menší úpravu scény. Nic moc dramatického. Ale v divadle jsou tiší cenzoři, a čím víc si věříš, tím víc zkoumají tvůj směr. Když požádáš o víc jasnosti, čestnější hru, tvůj konec je jasný. Skládací křeslo se trochu zakymácí, než tě celého spolkne. Křeslo jak mucholapka, v zablešeném divadle, městě bez soukromí, které sotva znáš. Měli by mít soucit. Jsi přece jen návštěvník.

Chtěla jet s tebou a ty jsi chtěl odejít. Nikdo z vás nevěděl proč, ani ten konec v nedohlednu.

Muzikant na rohu má kazoo a taky elektrickou kytaru. Vyloupnul se z let šedesátých. Každý vypadá, jakoby přišel z šedesátých, dokonce i ti kdo už přicházejí odjinud. Ale kdyby ses jich zeptal, nikdo by to nemohl potvrdit. Odněkud se objevit, neznamená vědět o tom: to jediné je na tom jisté.

Turista vyloví z jejích kapes drobné. Má tolik kapes a nemá dost drobných. To je nepříjemné. Vyžaduje od ní, aby koupila další věc, aby se naplnily její mnohanásobné kapsy drobnými, jak se patří. Ale za tyto drobné musí také koupit další věci, které jí přinesou další obnos drobných. Taková je směna změny drobných. Turista to neví, ale ona si je velmi velmi jistá, odkud je. Přirozeně kvůli návratu. Aby mohla znovu odejít, a vrátit se (atd).

Zahálčivě míjejí: dny, songy, milenci, dějiny, stopy civilizace. Zůstáváš tam a vidíš je procházet. Ačkoliv ty jsi také nakonec jen návštěvník. Chceš se zeptat: kdo mě vidí, když jdu?

Žena v kavárně ti přinese tvé drobné. Pozoruhodná stará kavárna v pozoruhodném starém městě světa. Báječný svět, zpívá muž. Žena vidí, že jdeš. Později také odejde (píseň bude pořád znít).

Každý odejde, jasně projde tímto prostorem. Budeš je moci vidět, jak jdou. Ale uvidíš je jinýma očima. Není jisté, zda to budou pořád ty tvoje.

Barcelona, červenec 2010The Visitor

 

 


 

Copyright © Martin Kovan