24.10.2010 – JANGON (RANGÚN) – v centru Jangonu, přesně čtrnáct dní před spornými národními „demokratickými volbami“ v zemi, vypadá život v mnohém jako obvykle. Lidé lenoší a hodiny odpočívají nad ležérními niklovými konvičkami čaje v pouličních čajovnách, děti běhají a hrají si mezi vozy a pozůstatky z prací na silnici, mniši – a mnišky v podivuhodně čistých, růžových tunikách se světlehnědými rouchy přes ramena a hnědými deštníky – si na svých pochůzkách ulicemi vydělávají almužnu, bosí a bez výrazu uprostřed hluku, deště nebo dopravního ruchu. Jangon je město pestrobarevné, když chaotické, plné života s lidskou vřelostí a temperamentem, které zřídkakdy prozradí mnohem hlubší nespokojenost skrytou pod svým vitálním povrchem.
A přece, trhliny jsou vidět při obtížích v každodenním životě a stejně tak, když se lidé různých profesí dají do řeči. Zatímco chatrná infrastruktura většiny Jangonu se jen málo liší od města v chudém státě Indie (například Patny nebo Kalkaty), jiné, méně zřejmé zábrany v komunikaci a pohybu zakrývají mnohem hlubší zneklidnění, ovlivňující tamní život.
Po majiteli hotýlku, kde bydlím, se požaduje, aby podával zprávy místnímu registračnímu úřadu policie a předložil detaily o všech svých aktuálních hostech, někdy častěji než jednou denně, a aby podával zprávu o jakémkoliv povědomí o jejich pohybu a aktivitách. Je to ironické, zvážíme-li, že hodně oblastí země je nepřístupných pro cestovatele a dokonce stejně tak i pro lidi nebarmských etnických národností žijících v Barmě, takže ani návštěvníci, ani místní nemohou cestovat tak svobodně, jak by se dalo čekat.
Ovšem snad nejvíc v praktickém životě omezující případ absurdní kontroly lze nalézt v oblasti komunikace online, kde dokonce běžné e-mailové stránky žádají od zámořských poskytovatelů serverů, aby jim umožnili na několik momentů připojení k webu, obvykle za cenu sáhodlouhého procesu proxy připojení. Někdy není vůbec žádný přístup, a tak rozsah odříznutí Barmy od světa za jejími hranicemi je jasný, se zděšením při uvědomění: mohlo by se tu toho stát hodně, co by mohlo probíhat bez vědomí místních a mezinárodních zpravodajců nebo do chvíle, kdy už může být pozdě. Je to jen otázka chvíle, za kterou se mohou zformovat barikády a za kterou mohou kordony a linie ozbrojené vojenské posádky naprosto zabránit jakémukoliv způsobu otevřené komunikace.
Za tu krátkou dobu co jsem zde, aniž bych vyvolal jakoukoliv diskusi o volbách, se mi svěřilo hodně lidí, kteří živoří, protloukají se jako majitelé čajoven, pracovníci hotýlků, knihkupci, taxikáři a žebráci. Mnozí dávají najevo, že mají malou důvěru v nadcházející volby. Jiní, zvláště mladší vzdělaní lidé, se snaží uchovat si určitý optimismus, že uvážlivě demokratický proces by mohl začít se zaváděním reforem, které očekávají, což je pro ně důvodem, aby vůbec šli volit.
Pár mi jich dalo jasně najevo, že bojkot voleb je jejich jediný směr, který následují, a zatímco zdůrazňují svou oddanost Aun Schan Su Ťij a nyní těžce kompromitované dřívější Národní lize pro demokracii (NLD), tvrdí, že její politická moc je na dosavadním minimu a její kariéra prakticky uzavřena. I když toto říkají se skleslostí, z níž je velmi očividné, že její politický vliv se zdá být za svým vrcholem, jejich osobní víra a láska vůči ní, kým je, a co znamená pro jejich národní identitu, je neutuchající tak jako vždycky.
Mladší lidé, s kterými jsem mluvil, se dívají na hnutí 88 Generace studentů („88 Generation Students“; není GSY, pozn. překladatele) jako na to v demokratickém proudu, které nejvíc tíhne k udržení jistého druhu legitimity, aspoň s určitou politickou vyjednávací silou; byť si jsou jistí, že Svaz solidarity a rozvoje (USDP, Union Solidarity and Development Party) vyhraje volby se vším všudy a současný předseda vlády Thein Sein se stane novým vůdcem Barmy pod její ochranou.
Je těžké s nimi nesouhlasit, a všechno tomu dnes nasvědčuje. Navíc očividný projev protestu některých mnichů dnes ráno blízko Pagody Šwedagon a zatknutí dvou z nich, zpochybňuje již předem rozhodnutý závěr. V těchto volbách se může stát cokoliv, a nadcházející dny v sobě skrývají zásadnější překvapení.
Při obchodování s anglickými knihami s knihkupcem, který mohl mít dobrých osmdesát a mluvil skrze jeho dva zbývající zuby zbarvené po betelu, nepadla zmínka o volbách, dokud jsem se od něj nechystal odejít. Prozíravě se zazubil a řekl: „A ty nevíš nic o volbách, že jo?“ Rychle jsem se zazubil na oplátku a přitakal se slovy: „Naprosto nic! Popravdě řečeno, zapomněl jsem na to. Co to je?“
Plácnul se do kolen a vybuchnul smíchy, dva kamarádi se připojili, všichni jsme se smáli v šťastném vzepření se. Nedaleký policejní úředník k nám podezíravě přistoupil, ale smáli jsme se dál. Byl v tom pocit, že ať už je může pozorovat kdokoliv, místní lidé si zachovají integritu a přesvědčení nedotčené, přesně skrze takové vzepření se, byť prchavé.
Ironií také bylo, že kniha, kterou jsem vyměnil s tím postarším knihkupcem, byla výběrem krátkých povídek Jevgenije Zamjatina, velkého ruského spisovatele opakovaně pronásledovaného Stalinovým sovětským režimem, jehož život byl často v ohrožení, dokud nakonec nezemřel v exilu v Paříži, nesrozumitelný a z velké části neznámý mezi ruskou čtenářskou veřejností za dob stalinismu a post-stalinismu.
A přece jeho psaní žije dál a čte se, nyní v angličtině v Jangonu.
Ten stařík mi potřásl rukou a poděkoval mi a řekl, že se těší, až bude číst ty příběhy, brilantní podobenství o svobodě protloukající se na pochybných místech a skrze křehké lidské pospolitosti, zrovna takové jako je ta dnešní v Barmě. Takhle to nejlepší z lidské duše přežívá a triumfuje tak, že generál Than Šwei a jeho přisluhovači se zdají být oslabeni, až tak velká už je jejich ztráta.
Když jsem si minulou noc chytil taxíka k Pagodě Šwedagon, abych se tam podíval na úplňkový festival, můj taxikář (mírně opilý) mi řekl téměř hned, jak jsem nasednul, jak moc miluje „Do Su Ťij”. Když jsme přijeli k zářící pozlacené stúpě, byly v jeho očích slzy a málem odmítnul vzít si ode mě peníze za svezení. Taková je vřelost a důvěra mnoha barmských lidí, které jsem tu za tu krátkou dobu potkal.
Nejdůležitějším závěrem, kterému se nelze vyhnout, je, že lidé si zaslouží něco mnohem lepšího, než neúctu a ponížení, které jim vládnoucí režim projevuje znovu a znovu v tolika různých formách omezování základních práv projevu, shromažďování, svobody sdružování a sebeurčení.
Život zde vypadá, jakoby v něm šlo o co obvykle, ale hluboko pod povrchem výrazně promlouvá hrdost a síla ducha, naznačujíc, že podmanění základních svobod může pokračovat jen tak daleko a do toho bodu, za nímž se pro dosažení případného vítězství riskuje cokoliv.
A to je snad ta věc, kterou vládnoucí režim proti svým lidem nezvládá, věc, kterou nakonec nebude možné ustát. Ať už je výsledek voleb 7. listopadu jakýkoliv, cesta ke skutečné svobodě tím nekončí a volby na ní mohou být jen předehrou.
**
Informace k překladu:
Název města Jangon byl převzat z anglického originálu (Yangon). Novináři apod. často používají název Rangún (anglický přepis Rangoon).
Autor Martin Kovan rozhodně nedoporučuje používání termínu etnické „menšiny“. Běžní lidé nebarmského etnického původu v Barmě vnímají, podle jeho zkušenosti, tento termín s jistým popuzením. V angličtině navrhuje „non-Burmese ethnic nationalities“, výše přeložen jako „nebarmské etnické národnosti“ (žijící v Barmě). Tito lidé jsou v Barmě hrubě potlačováni, znásilňováni, zabíjeni, vyhlazováni (vypalování vesnic).
Aun Schan Su Ťij (ASSK, anglické transkripci Aung San Suu Kyi). Barmánci o ní často mluví jako o “Do Su” nebo “Do Su Ťij”. “Do” v anglické transkripci “Daw”. Není to část jejího jména, ale titul vyjadřující úctu, podobný jako “madam”, pro starší, vysoce vážené ženy. V barmštině znamená “teta”, v angličtině by znamenalo „svítání“.
Česká transkripce jmen vychází z Wikipedie a dosavadních zvyklostí. V jménu ASSK by přesnější přepis, pokud jde o výslovnost, mohl být „Áng“ (nosové „n“).
Pojem „nun“, jedná-li se o buddhistickou komunitu, do češtiny překladatelka převádí jako „mniška„.
Přesnou barvu tunik, které nosí mnišky v Barmě, lze vidět na obrázcích na internetu nebo naživo v Barmě.
Informace k anglickému originálu textu:
Zde publikovaný text je překladem aktuální autorské verze, která jako taková v angličtině nebyla k dnešnímu dni (6.11.) publikována. První anglická verze byla zveřejněna na blogu autora 24.10., mírně upravenou a s odlišným názvem ji vydal nezávislý zpravodajský server Irrawaddy.org. Překlad verze serveru Irrawaddy v rámci vzájemné domluvy od překladatelů převzalo Barmské centrum Praha.
Několik dní poté, co autor zveřejnil první verzi, byl svědkem zatčení na ulici v Rangúnu. Zamýšlel rozšířit původní článek; mj. ze stylistických důvodů uvedeme tento text v příštím, samostatném příspěvku (doplněno zde).
**
Základ překladu textu vznikl 28.10., ve stejný den a měsíc roku jako došlo k založení samostatného státu, Českoskovenska, s rozdílem 92 let. Překladatelka přeje všem lidem všech národností (nejen) v Barmě, nebuddhistům i buddhistům, dosažení osvobození schůdnou moudrou cestou.
**
Copyright (c) Martin Kovan
UPOZORNĚNÍ: Text podléhá autorským právům Martina Kovana, české překlady autorským právům překladatele. Povolení k jakékoliv formě jejich dalšího využití, kopírování nebo distribuce nad rámec pravidel blogů Respekt, musí být posouzeno autorem, respektive překladatelem. Jakékoliv dotazy na autora a překladatele směřujte nejlépe na email uvedený na tomto blogu. Dostupnost autora nelze ve dnech, kdy vychází tento příspěvek, zaručit.
**
Související odkazy (doplněno):
Daw Aung San Suu Kyi (wiki anglicky)
Politická scéna a volby v Barmě ve vazbě na mezinárodní společenství (Martin Kovan)
Svědkem zatčení na ulici v Rangúnu (Martin Kovan)
On the eve of election – Burma’s unquiet moment of truth (Martin Kovan)
The Malaise Below the Surface (Martin Kovan)
Vazby firem na vojenskou vládu v Barmě (The Dirty List)
Barma a Chevron aneb lidská práva na prodej (Daniel Veselý)
Barma je nicotným pěšákem na šachovnici velmocenských třenic (Daniel Veselý)
Ruský atomový reaktor pro barmskou vojenskou diktaturu (Miroslav Šuta)