JANGON & BANGKOK – polovina listopadu 2010 – Den předtím, než jsem opustil Barmu, to byly jen dva dny od propuštění Aun Schan Su Ťij („ASSŤ“) z téměř patnácti let věznění. Záměrně jsem se vyhýbal scénám jásání a vášní, které ji vítaly u bran jejího domu na ulici „University Avenue“ 13. listopadu, a znovu pak následující den během její řeči v sídle Národní ligy pro demokracii (NLD) v Jangonu, blízko Pagody Šwedagon. Několik tuctů mezinárodních médií, ti kteří do té doby snad nejasně zachovávali přestrojení za turisty, se vydá všanc se svou skutečnou identitou televizi Myanmat a stejně tak pečlivým přezkoumáním vládními složkami (je vždy snadné všimnout si novináře: nosí baseballovou čepici, maskáče a někdy oblečení, které neodpovídá počasí – jedna mladá žena, kterou jsem viděl, byla celá v černém, s vlněným svetrem a široce stínícím černým kloboukem, který by se mohl hodit tak začátkem zimy v Paříži).
Byl jsem jen příležitostný novinář, ale cítil jsem, že se sluší, abych navštívil úřad NLD, jelikož to bylo místo mých skutečných politických sympatií během těchto opojných a radostných dní propuštění „Lady“ – před pouhým týdnem ještě zdolávající období politického a lidského útlaku, sama vzdorující ve své tradiční image ASSŤ – vznešená, s ženskostí, nesmírně křehká a přece silná zároveň. Chtěl jsem ji vidět osobně aspoň jednou – jako živoucí postavu, které mě inspirovala možná víc než kdokoliv jiný v současném světovém pozdvižení a krizi.
Čekal jsem před branami společně s pár stovkami dalších v davu , velkou měrou tvořeném barmskými stoupenci, ale také hrstkou lidí ze Západu – novináři, zvědavými turisty, kolemjdoucími snad s pouze právě se objeveným přechodným zájmem. Brzy jsem byl zcela vtažen skupinou barmských žen do jejich suity na hranici vstupu do úřadu, dostal jsem jídlo a studené pití na oslavu výročí svatby Ťinových, která ten den probíhala. NLD se také scházela na setkání, které ASSŤ ohlásila, a média doufala, že tam budou mít přístup. Ale jak hodina, pak dvě přešly, v únavném horku, nevypadalo to, že by ten den někomu dovolili vstoupit. Všichni jsme stáli a usmívali se a vraštěli čelo a možná se v určitých okamžicích podivovali, co tady děláme. Nechal jsem svůj foťák v tašce, v poslední fázi mojí návštěvy (Barmy, pozn. překl.) už jsem neměl zájem pokračovat ve svých hrách na turistu. Na druhé straně hlavní silnice jsem mohl vidět pravděpodobně i vládní agenty s fotoaparáty a videy dokumentujícími co nejvíc z davu, jak to jen šlo. Stál jsem odděleně za zdí, mluvil jsem jen se zástupci barmských a honkongských médií, kteří byli vedle.
Potom ke mně přistoupila barmská žena v černém nevýrazném oblečení, která velmi lámanou angličtinou tvrdila něco o jakémsi spojení se sdružením žen. Zdála se být částí těch členů NLD, kteří dominovali skupině, organizovali lidi a posílali jim jídlo dokola z provizorní kuchyně, kterou zřídili právě uvnitř za zdí. I tyto ženy z NLD se mě ujaly, nabídly mi dárky s portrétem ASSŤ, a obecně, péči. Cítil jsem se privilegovaný a neospravedlnitelně dobře pohoštěný. Žena, která ke mně přistoupila, byla ze všech nejpozornější.
Také ona o mně chtěla všechno vědět, a můj poslední den v Barmě po týdnech cestování po celé zemi, na pokraji okamžiku, kdy možná poprvé uvidím ASSŤ , jsem se rozhodl, že odložím svou ostražitost, důvěřujíc jí, jsem jí řekl téměř všechno, co chtěla vědět. Chtěla i vědět, kde jsem v centru Jangonu ubytovaný. To vypadalo divně, a chvíli jsem to tajil; byla však tak neodbytná, že jsem nakonec podlehnul a řekl jsem jí i toto. Také jsem jí ukázal průkazku barmské exilové organizace, pro kterou jsem pracoval v Thajsku i Barmě – a která je nepřítelem vojenského státu Myanmar, jak jsem dobře věděl, a dokument, který jsem během svého cestování hodně pečlivě schovával. Ale této ženě, která mi nabídla jídlo a šlechetnost, a pověstnou vřelost barmských lidí, jsem vyzradil téměř vše. Jen jednu věc jsem jí odepřel – informaci, na kterou i zde mohu jen dělat narážky. Dozvěděla se o mém napojení na exilovou organizaci, demokratické barmské aktivisty na Západě, jméno mojí veřejné domény, na které jsou publikované články odsuzující režim, a ulici a jméno mého hotelu v Jangonu. Potom zmizela, podle všeho na pomoc dalším. Předpokládal jsem, že ji pak uvidím – mluvila o tom, že mě představí Ťinovi a dalším členům NLD.
Čekali jsme další asi hodinu nebo dvě, nohy byly čím dál víc znecitlivělé a ztuhlé. Byl jsem nyní blíž vstupním dveřím, na privilegovaném místě, v plné záři paprsků nelítostného odpoledního horka Jangonu. Najednou se dav sklidnil a ztichnul a Aun Schan Su Ťij byla tam, přímo přede mnou, dokonce jsem nezaregistroval její příchod, mluvila k barmskému muži v letech, stojícímu přímo přede mnou, který ji úpěnlivě velmi nešťastným hlasem prosil. Zlepšovala mu náladu, jemně ho škádlíc, že skoro nemá slzy, jakoby ho povzbuzovala k vytrvalosti a síle. I přes svých 65 let, „Dó“ Su sama byla víc než jsem viděl na fotkách, v televizi a na videích na internetu během té spousty let – soucitně zářící na muže s výraznými, svítícími, hnědými oči, její tvář bez vrásek klidně zářící s hloubkou vnímaného ticha a také smutku pro toho muže, když se zdálo, že před ní morálně kolabuje. Nerozuměl jsem jejich barmánštině, ale rozuměl jsem lidskému kontextu, a úsilí, které to toho starého muže stálo, aby řekl svůj příběh, zájmu, který „Dó“ Su Ťij cítila, že prodloužila své zastavení u něj a mluvila k němu a k Barmáncům na obou jeho stranách déle.
„Dó“ Su Ťij stála méně než metr ode mě, měl jsem svůj foťák ve své kapse, ale baterka se právě vybila, a dokonce i kdyby ne, asi bych se o fotku ani nepokoušel. Cítil jsem se jako ve společnosti vzácné a úplně obyčejné lidské pospolitosti, která trvala epochy, neviditelné celoživotní zápasy a úsilí – nejen během celého života ASSŤ, ale také jejího dobře známého otce generála Aun Schana, který byl zabit muži jeho země poté, co dokázal udělat tak mnoho, aby zajistil svobodu Barmě, po staletích britské nadvlády. A nyní byl příběh i nadále aktuální, nekonečný lidský karmický zástup odvet a špatného zacházení s mocí, omezené a nemorální nadvlády nad svobodou lidí skrze sílu, která nemá zřejmou příčinu nebo smysl kromě naprosté lidské nenasytnosti mocí a bohatstvím. Měl jsem pevně ve své ruce malý dárek, kroužek na klíče s dvojitým portrétem ASSŤ a jejím otcem na druhé straně. Necítil jsem potřebu pokusit se mluvit s Lady, když říkala poslední slova tomu staříkovi, i když to vypadalo, že každý na ni dotírá.
Brzy byla pryč, ale její podoba se silně vtiskla do mé mysli. Slyšel jsem ji, jak postupuje k hlasům provolávajícím slávu a přání všeho dobrého; připojil jsem se k jejich oslavě jejího dlouhého obětování, a všech dalších nevyslovených, a zvednul jsem s nimi svou pěst. Nestaral jsem se o to, kdo byl v davu, všechny nás fotografujíc. Nestaral jsem se o to, že během celé její zastávky, kdy mluvila s tím staříkem, jsem byl v záběru tuctů fotoaparátů, spousty mikrofonů. Nestaral jsem se o zlověstné a obskurní chlapíky mračící se na druhé straně řady, očividně tajní agenti, s jejich propiskama v kapsách bílých košil, malými cestovními vaky a nízkými čapkami. Tvrdé oči do značné míry schované za kouřovými sklíčky brýlí. Prostě jsem se o ně nestaral.
Ale o tu ženu, s kterou jsem se bavil nedlouho předtím, jsem se zajímat měl. Zmizela v průběhu a poté, co jsem šel dovnitř, abych jménem politických vězňů krátce promluvil s panem Win Ťinem o jeho práci. Znovu jsem ji viděl až později, když jsem šel ven podívat se, jestli se mi ji podaří objevit – pořád předpokládajíc, že je členkou NLD. Viděl jsem ji ustrašeně přecházet hlavní ulici, čelo zvrásněné, a když jsem s ní zase mluvil, vypadala nevyzpytatelná a neurčitá a opsala si znovu svou adresu na malý kousek papíru, plně pod pohledem mužů, kteří se i nadále zdržovali na druhé straně ulice. Brzy jsem ji opustil a chytil jsem si pomalu se vlekoucího taxíka zpátky do centra. (Vypadalo to, že pouhé otočení trvá věky a k tomu ještě pozastavení před úřadem NLD jakoby to auto mělo problémy s motorem. Byl jsem otrávený, že jsem tam takhle uvíznul, a doufal jsem, že je to pouze začínající paranoia, která se má stát v štěstí a neštěstí tou horší variantou.)
Tu noc, když jsem byl zpět ve svém hotelu, relaxujíc s dobrým barmským doutníkem na mém balkonu v hotelu, přišla nakonec vládní bezpečnost do hotelu, dlouze vyslýchat jeho majitele: kde jsem byl, co jsem dělal, co jsem řekl. Později ještě dvakrát volali telefonem, aby si potvrdili více informací. Stáhnul jsem se do bezpečí hotelové toalety, abych spálil všechny důkazy na papíře, které jsem měl u sebe. Příští den si také udělal čas na návštěvu místní policejní inspektor nižší šarže. Tu noc a příští den začlo být absolutně jasné, že mě sledují. Téměř všude, kam jsem šel, jsem zaregistroval muže, jejich pošklebky, „vědoucí“ úsměšky, někdy čekajíc hodinu před restauracemi a internetovými kavárnami. Někteří ke mně přistoupili, když jsem seděl s mladými barmskými přáteli, a připojili se k nám jakobychom se přátelili a pod léčkou vysledovali emailové adresy, které jsem napsal mým přátelům. Ráno byl můj email opakovaně blokovaný a nepřístupný, zatímco ostatní kolem mě si užívali obnovený volný online přístup po zhruba týdnu omezení v průběhu voleb.
Tu noc, den po mé návštěvě úřadu NLD, jsem v dešti směrem k letišti chytil starou zlámanou rachotinu, která praskala kolem s motorem, který hrozil, že každou minutu zkolabuje. Měl jsem s sebou také kufr, který mi nepatřil, a ačkoliv se mě ptali na letišti na imigračním, zvláštní poznámka s mým jménem na připíchnutém kousku papíru vedle jejich monitorů, byl to malý zázrak, že se nepodívali dovnitř toho kufru, než jsem ho náležitě odbavil. Mladé ženy na imigračním se jenom příkře zasmály a dívaly se na mě jako na prchajícího zločince, když jsem jim děkoval barmánsky.
Teď jsem byl mimo jejich dosah. Mohl jsem pryč, s mým Západním pasem. Ale mám teď určité tušení, jak se musí cítit ti, kteří nemají na výběr a musí zůstat v Barmě, s jejich svobodou účinně uzavřenou ve vězení nemilosrdné a neospravedlnitelné totality.
**
Bangkok, polovina listopadu 2010
Originální anglická verze byla zveřejněna 18.11. na anglickém blogu autora a úryvek také na serveru New Mandala.
**
Pozn.překl.: “Dó” v anglické transkripci “Daw” je v barmánštině titul vyjadřující úctu, podobný jako “madam”, pro starší, vysoce vážené ženy. V barmštině znamená “teta”, v angličtině by znamenalo „svítání“.
Podle vyjádření autora, zmiňované barmské ženě autor neprozradil nic o dalších lidech či organizacích, co by barmská tajná policie již nevěděla.
Označení „Lady“ pro Su Ťij používají lidé v Barmě, disidenti, když se chtějí vyhnout vyslovení jejího jména nahlas.
Copyright © Martin Kovan
UPOZORNĚNÍ: Text podléhá autorským právům Martina Kovana, české překlady autorským právům překladatele. Povolení k jakékoliv formě jejich dalšího využití, kopírování nebo distribuce nad rámec pravidel blogů Respekt, musí být posouzeno autorem, respektive překladatelem. Jakékoliv dotazy na autora a překladatele směřujte nejlépe na email uvedený na tomto blogu.