Reklama
 
Blog | Martin Kovan

O útlaku Tibetu – rozhovor s Martinem Kovanem

"Bylo obtížné pochopit hloubku nezištnosti a oddanosti, s kterou nejenže přežili pro nás stěží myslitelné zkoušky lidského ponížení, ale dokázali se vrátit a mluvit s nezpochybnitelnou autoritou vzdorující patologickým silám. Dají všechno, co mají, ale ne svou čest. " Rozhovor s M. Kovanem o etických o otázkách situace v Tibetu a rezistenci v Tibetu a Barmě. Navazuje na článek o sebeupalování.

V tomto a následujícím příspěvku přinášíme dva rozhovory s Martinem Kovanem, které navazují na jeho esej věnovanou etickým otázkám týkajících se tibetské situace a kontextu hnutí odporu v buddhistických zemích. Autora se ptal David Brun za magazín Overland Journal, a v další části pak překladatelka tohoto blogu. Text vznikl v době doktorského studia, v kterém se Martin Kovan věnuje tématu buddhistické metaetiky a zabíjení, které stát schvaluje. Původní esej byla publikována ve zkrácené verzi v magazínu Overland a její český překlad i na tomto blogu.

 

OVERLAND: Mohl bys nám povědět něco o tom, čím se ve svém studiu zabýváš, a co Tě přivedlo ke zkoumání tibetského hnutí odporu?

Reklama

MARTIN KOVAN: V kontaktu s tibetským buddhismem a diasporou v Austrálii, Indii, USA a Evropě jsem už přes deset let, takže to už tak nějak patří k mé osobní zkušenosti. Na akademickou půdu jsem se vrátil, jelikož jsem mj. chtěl nahlédnout a formálně objasnit dosud surový, sporný, obtížný, neurčitý charakter mnohého na poli sociálního hnutí odporu; a zvláště pak protnutí rezistence s duchovnějšími a meta-fyzičtějšími záměry, jako je to v případě buddhistického nenásilí. Což mě vedlo k zájmu o šafránovou revoluci a Barmu po roce 2007. Až přibližně od minulého roku, kdy vlna tibetských sebeupálení měla skutečně vliv na hnutí odporu (rezistenci), jsem se zaměřil na širší tibetské okolnosti. Byla to krutá náhoda, když mnich ze Západu, ctihodný Tunden, někdo, koho jsem osobně znal, před několika měsíci svou vlastní obětí zdůraznil a utříbil mnohé, čím jsem se zabýval. Děsivý i obrovský dar – světu, který to stěží ví.

 

OVERLAND: Zmínil ses o cestování Barmou a s ní sousedícími zeměmi, které bylo součástí tvého bádání týkajícího se vězňů svědomí. Chtěl bys říci více o této zkušenosti, a jak Tě případně ovlivnila při psaní této eseje?

MARTIN KOVAN: Dříve jsem o Barmě psal, ale skutečný charakter jejich zkušenosti mi začal docházet, až když jsem tam opravdu byl a setkal se s lidmi – v době voleb v roce 2010. Vzalo mi to dech, šokovalo, inspirovalo a hluboce mě to rozrušilo – zvlášť, když už zase svou roli sehrály jindy často prohýřené výhody zemí západního stylu demokracie. Mé první zapojení bylo malé, a přesto klíčovým způsobem spojené s tím, že jsem měl výsady člověka ze Západu (viz text Lady a černé stíny za ní). Bylo to během mých posledních 24 hodin v Barmě, kdy jsem čelil vyšetřování bezpečnostních složek, a tyto hodiny mi niterně zprostředkovaly velmi vzdálenou ozvěnu o tom, co jsem pozoroval u svých barmských přátel. Nicméně i pak jsem byl zcela jistě imunní vůči zneužití tak, jak oni nikdy být nemohli.

Málo věcí úplně změní pohled člověka na svět, ale zkušenost v Barmě byla pro mě jednou z nich. Bylo obtížné pochopit hloubku nezištnosti a oddanosti, s kterou političtí vězni nejenže (když měli štěstí) přežili pro nás stěží myslitelné zkoušky lidského ponížení, ale dokázali se vrátit a mluvit s nezpochybnitelnou autoritou vzdorující patologickým silám ne v teoretických, ale v transcendentálních pojmech. (Stejná nezpochybnitelná hodnota se manifestuje v tibetských činech – s tím rozdílem, že svědectvím, které přinášejí, je jejich děsivá smrt.) Narušují všechny představy o buržoazních privilegiích a bohatství (postrádajících morální základ) a zpochybňují étos krátkozrakých, sebestředných, dnes již normalizovaných zájmů. (Mimochodem, celou tuto super-strukturu podobně konfrontuje i sebeupálení ctihodného Tundena.) Nikdy mě nic neinspirovalo tak jako tito aktivisté, kteří nám nekompromisně ukazují, co znamená bezpodmíněně dávat – míněno eticko-politicky a nakonec i lidsky a duchovně. A za to jim můžeme být vděční. Současně ale toto vítězství absolutní oběti s sebou nese i jistou svízel, potřebuje uctění, aby zapustilo kořeny. V eseji se pokouším shrnout, jak by projev úcty vůči těmto konkrétním případům mohl přispět ke všeobecnější úctě ke krajním, a přitom všeobecně opomíjeným činům, které, jak se mi zdá, udržují při životě globální svědectví o té skutečné, spíše než jen ekonomicky zprostředkované svobodě. V tomto smyslu neexistují žádné nepřekonatelné politické ani ekonomické hranice, což nám připomínají ti, kteří se navzájem spojují různě ve světě a dělají nebo se snaží o totéž. Samozřejmě většina z těch lidí je neznámá. Přitom ti v tibetských klášterech, věznění barmští novináři i ctihodný Tunden jsou v něčem stejní, dokonce i svou neznámostí silně propojeni skrze jeden univerzální archetyp.

 

OVERALAND: V společenstvích tibetského buddhismu se o sebeupáleních diskutuje nebo se o tomto tématu mlčí?

MARTIN KOVAN: Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, jelikož úroveň projevené důvěry se odvíjí od konkrétního kontextu. Ve skutečnosti asi záleží na tom, kdo spolu mluví, a koho a co reprezentují. Někteří jsou přirozeně opatrní a jiní jsou ‚buřiči‘. Všeobecně se spíš drží rady dalajlámy, který sebeupálení jen kvalifikovaně přiznává a doufá, že brzy skončí. Mnozí mají starost o svou bezpečnost v místech, jako je Indie, ale dokonce i v zemi jako je Austrálie, kde se dohled čínských kompliců a klamavá čínská propaganda snaží oslabit účinný aktivismus. (Konec konců, Číňané jsou s každým dobří přátelé, zvláště s loajálními tibetskými případy, nemluvě o poddajných australských nohsledech.)  Psychologicky lze zřetelně vycítit směs „zděděné“ hrdosti i potupy, takže sdílení názorů je hodně napjaté, zvláště s tak hrdými a přitom štědrými lidmi, jakými Tibeťané jsou. Dají všechno, co mají, ale ne svou čest. Přitom sebeupálení lze nahlížet jako na projev beznaděje i transcendentální svobody – vzhledem k celé superstruktuře karmy, osvícení a absolutního osvobození ze samsárického světa strasti. Jelikož ale chybí nějaké kulturní uvedení do tohoto mýticko-náboženského přístupu, Tibeťané jsou pečliví v tom, jak se prezentují vůči nebuddhistům: transcendentální pojmy nahrazují sekulárními (např. používají nenásilné namísto transcendentální, které je doslova v Lotosové sútře, náboženské sebeurčení namísto osvobození ze samsáry apod.; doplněno autorem pro český blog), za mučedníky se považují jen s ohledem na své vlastní podmínky, nikoliv pokud jde o geopolitické sobecké zájmy. Chtějí svou autonomii, na kterou mají právo, nikoliv charitu. Respekt, nikoliv lítost. Politické závazky, nikoliv rétorické sebe-ospravedlňování.

 

OVERALAND: Máš v plánu tuto esej dál rozpracovat do nějaké obsáhlejší formy?

MARTIN KOVAN: Každopádně se rozrůstá víc, než jsem čekal. V posledním roce jsem dokončil novelu inspirovanou barmskými zkušenostmi, která byla hlubokým ponořením se pod kůži stejných událostí a okolností, kterými se zabývám v eseji. Doufám, že se do Barmy vrátím, abych prozkoumal, jaký dopad v praxi mají sliby Západu, pokud jde o obyčejné lidi na místě, neziskové organizace a další občanské iniciativy, které se snaží sloužit skutečným potřebám. Doposud vím o několika KFC, které vyrašily v Rangúnu, který byl nehledě na diktaturu před pouhými třemi lety jedním z nejvíc okouzlujících, zašlých velkoměst, s podmanivou atmosférou. Svobodný svět už toto všechno mění. Ale, samozřejmě, chtě nechtě, „každý chce KFC“ a demokracie (zvláště amerického paternalistického stylu) vždy přichází s těmi nejzhoubnějšími cenami.

 

David Brun se ptal Martina Kovana v dubnu 2013. Původní rozhovor převzat s laskavým svolením australského magazínu Overland Journal.

Zmiňovaný článek (esej) na tomto blogu, který s tímto rozhovorem souvisí: Spalující žár – aspekty tibetských sebeupalování a východiska.