Spalující žár – aspekty tibetských sebeupalování a východiska

Sebeupálení nejsou činy terorismu, ani zoufalé bezmoci, i když je patrné, že se objevují po desítkách let hluboké frustrace. Jejich dramaticky vzrůstající počet a četnost demonstrují absolutní a nepodmíněný závazek vůči svobodě. Je to jasné ze všech stanovisek, která existují a která napsali ti, co se upálili. Tyto činy jsou také formou radikálního sebeurčení: žádná autorita nemůže vzít tuto oběť společenství, za které je vykonána. Sebeupálení jsou tím, co oxfordský sociolog Michael Biggs nazývá legitimní částí „světového repertoáru přesvědčení“, totiž formou charakterního, když morálně obtížného činu, jehož „záměrem je apelovat na přihlížející veřejnost a povzbudit ostatní k většímu úsilí v dané záležitosti“.

Podle Biggse se sebeupálení jakožto politický protest uplatňuje s ohledem na další okolnosti, jako je růst masmédií. Poprvé se to významně projevilo po události v roce 1963 v Saigonu, když se upálil vietnamský buddhistický mnich Thich Quang Duc. Biggs tvrdí, že „téměř všechny následné činy se odvozují právě od tohoto“ a mají „povědomí o sebeupálení…, které je šířeno skrze masmédia a nikoliv běžné sociální kontakty“.

Vliv, kterého sebeupálení dosáhnou, závisí na jejich odhalení v globálním reálném čase. Čistě domácí reakce zůstává příliš náchylná k vnitřnímu umlčení. Thich Quang Ducovo sebeupálení přispělo k vyburcování protiválečného a protiimperialistického sentimentu na Západě, zůstává však zcela nejisté, zda nyní již stovka Tibeťanů vyvolá něco podobného.

II

Tibetská krize apeluje na svědomí vůdců KSČ a jejich ekonomických podílníků, ale také rozvinutých liberálních demokracií. Skutečností, která potvrzuje tibetská sebeupálení jakožto krizi globálního svědomí, je fakt, že se upálil první člověk netibetského původu, člen jedné z těchto liberálních demokracií. Na půdě kláštera tibetského buddhismu blízko Toulouse v jižní Francii se upálil buddhistický mnich, Angličan ve věku 38 let, který se jmenoval ctihodný Tönden (nebo Tunden) – což bylo jeho mnišské jméno, které obdrží každý novic.

Od roku 2004 jsem často tento klášter navštěvoval jako laický student (ne-mnich). Někdy jsem tam trávil delší čas, abych pracoval na projektech na dostavbu kláštera. Pronikalo sem klima řeky, která lemuje centrální část klášterních pozemků, vzduch nad ní byl plný života poletujících vážek. Když bylo buddhismu trochu moc, projížděl jsem se na kole na osamělých venkovských bílých prašných cestách, pod úporným jižním sluncem, na polích často kvetly rudé vlčí máky.

V první polovině 2010 jsem se vrátil, abych se účastnil klášterního studijního programu. V té době jsem se seznámil s ctihodným Tundenem, jedním ze zde usídlených mnichů. Celkem jich tu pobývá odhadem něco přes dvacet. Jednou jsem šel společně s Tundenem navštívit do domova důchodců v blízké poklidné vesnici postarší a pořád svěží průkopnici buddhismu ve Francii. Bavila nás svými příběhy ze své dlouhé a hluboce vyciťované duchovní dráhy. Překládal jsem něco z toho, pro co sama těžko hledala anglická slova nebo pro co žádný jazyk nemůže najít ta správná slova. Nevím, jestli ještě žije nebo ví o tom, že se Tunden upálil, ale byla vůči němu obzvlášť milá, jakoby věděla, že měl jakési duchovní předurčení, vcelku jiné než většina podobných mnichů nebo laiků.

Naší obvyklou reakcí na tento druh tragédie je, že si ji psychiatricky nebo psychologicky vysvětlujeme, aby byla uchopitelná jakožto jakási dysfunkce v tom či onom ohledu. Zajisté byl náchylný na…, byla to nešťastná reakce na…, organizace a učení snad vedou k…  Všechny takové způsoby vysvětlení jsou relevantní, nicméně jsem je zestručnil a zmínil v některých svých vedlejších větách. Snad Tunden svůj skon plánoval měsíce; či snad to byla spontánní odpověď na opravdu bezmeznou bolest lidského utrpení.

Vzpomínám si však na Tundena jako na člověka, jehož charakter byl jemný, vyrovnaný a příjemný uprostřed mírného neurotismu středně velké společnosti evropských mužů, kteří jsou všichni vázáni závazkem celibátu a zřeknutí se. Měl také pohotový, trefný, jemně ironický humor a trpělivost s vrtochy zdejších komplikovanějších odříkačů. Angličan s chladnou hlavou, podle mého jeden z duševně nejzdravějších a nejautentičtějších ze všech místních mnichů.

Dokonce měl zvláštní „buddhistické“ charisma, jakoby si hrál s osvícením již dlouhou dobu, snad mnoho životů. Ostatně buddhisté v klášteře se vskutku učí, že tento život je pouhou přípravu na ty, které následují. Svobodně se zřeknout světskosti je prvním krokem v rozvoji ctností a podmínek potřebných pro úspěšné usilování o zásadní realizace v mnoha životních existencích, které nevyhnutelně následují.

Ve čtvrtek odpoledne v polovině listopadu šel ctihodný Tunden na zahradu, která obklopuje nesourodé budovy – francouzskou usedlost a s ní sousedící nový komplex gompy (chrámu) s veřejnými prostorami. Polil se benzínem a zapálil se. Je snadné nabýt dojmu, že Tunden prožíval kritickou depresívní epizodu, anebo že sebeupálení je už samo o sobě v kulturních podmínkách tibetského buddhismu oprávněné, vnímané jako velká oběť spíš než osobní čin sebevraždy. Nicméně možná se tyto dva zdánlivé protiklady vzájemně nevylučují. Nebo je možné pochopit jeho čin skrze utrpení, které nás tak zasáhlo, že je pak tímto potenciálně spaseno – abychom tak řekli, vzhledem k nedostatku výstižnější slov v tomto buddhistickém kontextu.

III

Na podzim roku 2010 a v následujícím roce, kdy sebeupálení v Tibetu nabývala na síle, jsem cestoval Barmou a v oblastech u jejích hranic. Bádal jsem a angažoval se pro bývalé politické vězně v Barmě, tehdy v exilu, kteří se nemohli vrátit do své země. Byl jsem v Rangúnu během nahraných voleb v listopadu, když pustili Aun Schan Su Ťij, cestoval jsem Barmou a setkal se s lidmi z undergroundu (ugyi), kteří usilovali o demokracii, a s členy NLD. Mnozí, s kterými jsem se setkal, byli bývalí političtí vězni, kteří žili se svými rodinami v zoufalých podmínkách chudoby a perzekuce. Vzhledem k mému australskému pasu mi důvěřovali, a svěřili mi dokumentaci, kterou jsem měl propašovat ze země.

Neměli žádnou právní ani ústavní ochranu, dokonce ani pas, ale dali by cokoliv, co měli. Mnozí jim podobní již dali i své životy. Jsou to tito převážně neznámí lidé, kteří přispěli ke kolektivnímu hnutí rezistence proti podle všeho neústupnému vojenskému režimu, který až nyní poklonkuje před politickým nátlakem jak uvnitř, tak vně země.

Nedostatek občanského hnutí na více frontách, které naopak v Barmě přetrvávalo šedesát let, měl zřejmě vliv na média, pokud jde o pokrytí současné krize v Tibetu – TIME magazín uvedl tibetská sebeupálení na prvním místě svého seznamu událostí, které byly v roce 2011 nejvíce médii podceněné, nepokryté.

Při pohledu na falešný pláštík mírových podmínek může mnoho lidí ze Západu líně podlehnout neokoloniálnímu argumentu, že Čína přináší hospodářský prospěch feudální tibetské ekonomice. Jen málo lidí věří, že Čína bude schopna zvrátit desítky let nespravedlností v Tibetu – je prostě příliš pozdě.

A přece je to právě nyní, během posledního roku, v době největší rezignace, v kritickém období pro tibetské sebeurčení, kdy rezistence znovu ožívá – ovšem v té nejznepokojivější formě.

Mnoho lidí řekne, že zjevná solidární oběť osamělého anglického buddhistického mnicha s určitými privilegii a v bezvýznamné jižní Francii nemůže být chápána stejně jako tibetské případy. Tunden nebyl Tibeťan; jeho čin nemá stejné opodstatnění.

Avšak může to být tak, že ctihodný Tunden měl v úmyslu varovat přesně před takovými myšlenkami. Z jeho pohledu může být jeho čin nejkrajnější výzvou pro nás, abychom se zamysleli nad naší vlastní rezignací, nad naším spolupodílem na utrpení v Tibetu. Jelikož jeho sebevraždu chápeme jako něco nespravedlivého, jako nesmyslné utrpení. Myslíme si, že nikdo by neměl trpět tak moc, že ho to dožene k sebeupálení.

Ale co ti, kterým se to stalo?

Ctihodný Tunden mohl rozjímat ve svých buddhistických meditacích o univerzálním soucítění, o tisících anonymních v Tibetu a jinde, kteří jsou opomíjeni ve všem tom bílém šumu mediatizovaného světa (mediatize – anektovat cizí území s ponecháním určitých pravomocí jejich bývalému vládci, pozn. překl.) – jako například etnikum Rohingya, Kurdové, afghánští Hazárové, Palestinci, obyvatelé na východě Konga, Karenové, Kačinové, Ujgurové, domorodí Sarawakové nebo domorodci kdekoliv jinde.

Milionům Tibeťanů pronásledovaných více než šedesát let se nikdy nedostalo mnoho prostoru, jejich zápas se zdá být nepodstatný pro svět, který nevidí víc než jejich odlišnost, pasivitu a zoufale nesvětské, naivní a apolitické náboženství. Ani nyní nejsou tato upálení plně spatřena skrze narcisismus sebestředné, rasově podmiňující a materiálně živené etické imunity, zaměřené na své vlastní zájmy (etická imunita: jak lidé porušují své morální zásady, aniž by si to plně uvědomovali; pozn. překl.). Pokud by těch sto sebeupálených byli ve stejných podmínkách, ale Kalatánci nebo Baskové, Vlámové nebo Valonové nebo Québečané, nepochybně bychom zasílali diplomatické mise příslušným zástupcům a mírotvorci by byli do 24 hodin v místě krize.

Ctihodný Tunden možná vnímal tento tíživý nepoměr a zvažoval, co by obnášelo jej napravit. Solidárnost jeho činu netkví jen v tom, že se rozhodl, že udělá, co před ním 95 Tibeťanů; bylo to ve skutečnosti i o tom, že v pohodlí obskurního francouzského buddhistického kláštera měl vůli se upálit jakožto neznámý, nedůležitý běloch, bez politických pák v pozadí jeho extrémního činu.  

Tunden je prvním člověkem netibetského původu, který se upálil v rámci kontextu tibetské krize. Mohl přinejmenším uvažovat v tom smyslu, že nějaký následek bude asi nevyhnutelný a pokud jeho buddhistická motivace je jasná, nesobecká a založená na soucítění, takový následek může být jen pozitivní. Téměř jistě tušil, že jeho vlastní násilí na sobě může podnítit ostatní k úvahám, proč si takto ublížil, k přemýšlení o jejich vlastním existenciálním bezpečí a povzbudit je, aby takovým utrpením předcházeli a zabraňovali – včetně, velmi opodstatněně, takovému utrpení, že nyní mnozí v Tibetu pokládají své životy jako svědectví o něm. To všechno je naprosto možné.

IV

Výše jsem zmínil slovo spasení (redeemed, pozn. překl.), které mnohým může znít poněkud nábožensky. Ale spasení či očištění není o nějakých neviditelných božstvech, která magicky vyrovnávají „má dáti a dal“ na vesmírném účtu universální viny. Odkazuje se na čistě lidské hluboké sebeuvědomění, které nezvratně transformuje dosavadní schémata. Očistný čin nám umožnuje pochopit, kým jsme, obnovuje něco uvnitř i vně nás, co jsme ztratili: smysl pro odvahu nebo odvážnou prostotu. Vrací naše výhody ve prospěch prvotního pochopení.

V tom se podílí na něčem z velkého umění. Mnoho myslitelů soudí (byť ne vzájemně nezávisle), že etická představivost převyšuje estetiku, jelikož se odvolává na naše nejhlubší pochopení pravdy. Podívaná na sto sebeupálení pomáhá odhalit proč. Jde o radikální vzepření se tomu, co je a není přípustné, dokonce proti přání samotného dalajlámy. Ve své krajnosti otvírá dveře k eventuální svobodě, nabádá k etickému předělu, který mění podstatu moci. Něco takového se již stalo: například proslule v „Gándhího“ Indii nebo v rámci projektu Desmonda Tutu za pravdu a usmíření v Jihoafrické republice.

Něco podobného se však zatím nestalo v Tibetu.

Skutečná svoboda by také vyžadovala pozornost a úvahu z pohledu duchovně omezené světskosti, která si nedokáže představit smysl takových obětí, pouze je umí litovat. Oběť Tundena – nejen pro tibetskou věc jako takovou, ale jako reakce na všeobecné opomíjení etiky – vznáší otázku, zda nás hoření živého člověka může probrat z letargie. Dnes večer se nabízí tucet nových velkoformátových filmů, každých patnáct minut televize autisticky inzeruje výhodné koupě multifunkčních ledniček s volitelným příslušenstvím, světová síť internetu je časoprostorovou červí dírou grotesky a nereálného a zprávy jsou plné těhotenství princezny. Nikdo nezmíní tibetské upálené, natož sebevraždu ctihodného Tundena, anglického mnicha z kláštera Nálanda v Labastide St. Georges v jižní Francii.

Několik týdnů po jeho činu jsem dostal informaci přímo od zdrojů z kláštera, že když se ctihodný Tunden zapálil a šel vstříc své smrti, měl u sebe tibetskou vlajku: svůj rubáš hrdosti. Tato informace byla zamlčena ve všech veřejných zprávách, a tudíž v celém formálním pokrytí o sebeupáleních.

Čin ctihodného Tundena nám v tichosti a osamoceně přináší otázku: „Co nás upoutá tak, že bude vyslyšeno a spatřeno, když ne upálení se k smrti?„

Video-filmy:

© Martin Kovan